Šprti

Už jsem zpátky, nějak jsem během toho stěhování a zařizování milionu dalších věcí ztratila chuť psát. Ale právě se vrátila. Dospělácké starosti jsou občas děsně otravné. A kdyby stěhování bylo jediné, co teď musím řešit, ale o tom snad někdy později.

Náš ročník a zkouška z histologie. Katastrofa. Ani ty statistiky už nesleduju, nebudu vám tu nic nalhávat, jsem jedna z těch nešťastných, kteří tu zkoušku nemají. Všechna snaha marná. Smůla. Jenže my se jen tak nedáme a proto teď každé úterý dochází k zajímavému jevu.

Najednou se několik druháků rozhodne projevit svůj velký zájem o histologii a každé úterý naklušou mezi unavené a anatomií umořené prváky, asi tak dvě minuty před začátkem výkladu se vecpou do posluchárny, slušně ale rozhodně požádají v první řadě sedící osazenstvo, aby zvedlo zadinky a pustilo je si sednout a horečnatě si dělají poznámky, kreslí obrázky a nosí neuvěřitelně barevně pestré zásoby fixků. Tohle ovšem někteří přemotivovaní udělali hned na první přednášce, ale tu zrovna nepřednášel pan docent, ale jeho kolega pan docent, který ovšem nezkouší (takže sedět na přednášce o buňce bylo asi tak užitečné jako brouzdání na fb).

Snaha dohnat, co se nedalo nezanedbat je velká a přiznávám, že když se to celé naučíte ke zkoušce a potom jdete na přednášku, opravdu vám to něco dává a krásně všemu rozumíte, ono se to pospojuje, paráda… Tak jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší mít přednášky až PO naučení se, jako takové opakování. Haha, už vidím, jak teď všichni začínáte studovat téma přednášky dopředu 😀 tak nic, dobré, prostě se to jednou naučit člověk musí. Tečka.

Jo a když se tedy hodně angažujete, může se vám také dostat výsady podávat mikrofon. Životní cíl některých dosažen. Nezapomenutelně zapsáni.