Odvrácená strana druháku

Prvák je nejhorší a pak bude líp. Jo… Tohle nějak moc připomíná slogan nejmenované politické strany, jejíž sliby dopadají víme jak.

Ano, prvák a jeho anatomie a u nás v kombinaci s chemií je fakt chuťovka. Pro druhák máte příslib, že všechno bude lepší, méně školy, více času na chození do hospody… Jenže po prvotní euforii, že máte hotovou Anču a jste největší borci, nejpozději o zimním zkouškovém, na vás dolehne tvrdá realita věci a uvědomění, že zase nestíháte. Letos přetahovalo zkoušky do letního semestru a do celého léta ještě více lidí než loni (se školou skončilo trochu méně).

Takže, ve druháku jsou tři těžké a dvě lehké zkoušky. Těžké na medicíně znamená tak minimálně měsíc na každou (nebo průběžně celý semestr) a lehké v tomto případě tak cesta tramvají až týden. O jiných případech se zmíním na konci článku.

Těžké zkoušky. Histologie. Padesát odstínů růžové, omalovánky připomínající skvrny pod mikroskopem, nic neříkající názvy buněk podle ještě méně známých vědců a zkoušející, který prostě zkouší rád a hodně a opakovaně ty stejné studenty.

„To musíte pamatovat!“ od cvičících fyziologie z východu a věčně dokola omílané plicní objemy (až jsem si to zapamatovala i já), scény jako z hororu při odběrech krve na spolužácích, slabší nátury odpočívající nedobrovolně pod stolem. Zároveň opravdu zajímavý a přínosný předmět, kde věřím, že znalosti zde nabyté využiju.

Molekulární podstata lidského těla, kdy začnete pochybovat, jestli si celé martyrium jménem biochemie jen nevymysleli na Ústavu sami zkoušející opravující tak zvláštním způsobem, že snad třetina ročníku nešla ke zkoušce jen jednou.

Z těch lehkých zkoušek tu je psychologie. Zkouška zadarmo pokud vám nevadí každý týden (po dobu pěti týdnů) vyhozená hodina a půl poslouchání řečí o ničem a o empatii. To vše v podání paní psycholožky, které očividně nijak nevadilo, že její meditační cvičení a pokyny k představování si bosé chůze orosenou trávou měl absolvovat i spolužák na vozíku sedící přímo před ní. Osobně se mě silně dotklo jak degradovali tak důležitou část lékařského povolání a studenty většinou unudili k naprostému nezájmu. Výjimkou byly hodiny, kdy nám přivedli pacienty, to si každý musel uvědomit, jak dobře se vlastně má.

Potom ještě klinická propedeutika (propka). To byl určitě nejzáživnější předmět, praktické věci, příznaky různých nemocí (takže vaše spolubydlící má určitě hypofunkci štítné žlázy, protože je jí furt zima a další zase náběh na revma a po snaze vyšetřit svému ultra lechtivému manželovi dutinu břišní pohmatem málem, no vlastně úplně odletíte o 10 metrů). Výuka v nemocnici byla velmi přínosná, hodí tam na vás krváky (krevní obrazy), stetoskopy a jdete odebrat anamnézu.

Jaky je druhák u vás? Vás dojmy? Ráda se to dozvím!

Reklamy

Oficiálně můj. A já jeho.

Původně jsem chtěla zůstat u příspěvku na Instagramu, ale mám slinu a tak toho musím využít. Následují řádky jsou mým subjektivním pohledem na věc, každý má právo na svůj názor a tak na to při čtení prosím myslete.

Vdala jsem se po druhém ročníku na medicíně. Jsem blázen? Já osobně si myslím, že jen částečně. A rozhodně ne kvůli tomu, že jsem se vdala. Docela přesně si vybavuju ty chvíle, kdy po prvotním radostném opojení, že mě požádal o ruku (chtěla jsem překvapení, ale zároveň jsem věděla, že mě moc překvapit nemůže a mám ho přečteného, omyl! Překvapil i sám sebe…) se dostavily pocity plného uvědomění, že se jako budu vdávat. Ne jako, ale doopravdy. Že se podpisem zavážu jmenovat se jinak (a tak se prosím i podepisovat!), oběhat všechny úřady kvůli dokladům, no ale hlavně, že tohle rozhodnutí nejde jen tak vzít zpátky a nese s sebou určité závazky.

Vzali jsme se během školy nás obou, přestože můj muž za rok definitivně končí školu a s titulem Ing.arch. se zašije někam do ateliéru k počítači a zase s ním nebude řeč. K tomuto rozhodnutí nás vedly jasné pocity, že to tak bude správně. Po tolika letech, kdy jsme spolu chodili (slovy šest), byly dotazy ostatních, kdy se teda budeme brát, na denním pořádku. Celou dobu jsme to ignorovali, bylo nám opravdu jedno, co si kdo myslí. Ale pak přišly chvíle, kdy jsme oba úplně jasně cítili, že patříme k tomu druhému, a že vzít se by bylo nádherné. Toto všechno se odehrálo během mého prvního ročníku na medicíně.

Medici ví, ostatním názorně vysvětlím. Normální lidi se učí na zkoušku 3 dny až týden. Medici 3 týdny až tři měsíce plus průběžné testy během roku, takže klidně i měsíců 10 (anča). To znamená, že když večer přijdete domů, málokdy vás čekají volné romantické chvíle s večeří u svíček. Čeká vás Čihák. Nebo Lullman. Když máte měsíc před zkouškou, máte hladinu kortizolu tak vysoko, že jste jako na jehlách, každé slovo vás zvedne ze židle a za otázky, jestli se „nechcete jít projít“ byste vraždili. K jídlu jsou těstoviny s kečupem nebo rýže s mraženou zeleninou. Úklid se omezí na záchod a umyvadlo a když mám pocit, že mám hodně času, tak i vysaju.

Nepatřím mezi geniální studenty, kterým to leze samo do hlavy, ani mezi ty nejpilnější, kteří v tom sedí od rána do večera a plně se oddávají studiu a bohužel ani mezi luckery, kteří si prostě vždycky dobře vytáhnou. Jsem úplně průměrná studentka, s průměrnou pamětí ale s nadprůměrným manželem.

Víte, jak zjistíte, že vás ten druhý fakt miluje? Když přijede po celém týdnu ve škole a v práci (na plný úvazek, který ale kvůli škole musí natlačit do tří dnů a večerů) a beze slova znechucení uklidí, zajde nakoupit, uvaří, naservíruje mi to pod nos a řekne mi, že mi to dneska fakt sluší (já mastné vlasy, roztrhané triko a pusu od čokolády).

Oba věříme, že manželství má smysl. Že je důležité dělat věci tak, jak se mají a tedy pokud chci s někým žít, tak s ním být sezdaní. Že děti by se měly rodit muži a ženě a ti by je měli s největší láskou vychovávat. Že by si měli lidé ve vztahu pomáhat a když už jeden nemůže, ten druhý ho podrží. Že lásku je potřeba pěstovat a starat se o ni. Že rodinu a vztahy nám nevynahradí žádná kariéra na světě. Že děti nechceme odkládat do pětatřiceti, přestože by to pravděpodobně pak bylo ideální, měli jsme vlastní auto, byt nebo dům a slušně rozjetou kariéru.

No a tak jsme se rozhodli se vzít. Přestože jsme oba ve škole a přestože se vidíme jen o víkendech (jak jste asi pochopili, architekturu v Olomouci studovat ještě nejde). Přestože žijeme na 15 m2, protože větší prostory si momentálně dovolit nemůžeme a přestože nemáme ani byt ani dům, který by nám dal nebo poskytnul někdo z rodiny (kéž by, ale bohužel) a tudíž nás čekají starosti se sháněním bydlení a obživy se vším všudy. Jsme svoji a všechny starosti toho jednoho se najednou týkají obou. Včetně toho, když nemůžu pochopit vazokonstrikci cév, někdo blízký onemocní nebo nejde aktivovat licence architektonického programu. Jenže to stejné platí i naopak. Když se mi povede zkouška, seženu něco ve slevě nebo když manžel dostane nabídku na lepší práci nebo aktivuje ten program, vím, že se radujeme oba a neskutečně nás to spojuje.

Letní a ošetřovatelská

💉 Píchala jsem fraxiparin a inzulín 💪
💉 Vypínala poplašné zařízení v sesterně a děsně důležitě se potom prošla po chodbě do pacientova pokoje, abych zjistila, že to byl omyl, pomohla někomu zajít si na záchod nebo stejně musela zavolat sestru
💉Nosila bílé oblečení A růžové papuče s kytičkami
💉Vodila pacienty z příjmu na pokoj a ukazovala jim, kde je skříň, postel a opět záchod
💉Naučila jsem spolu se studentkou sestřičkou (tou opravdickou, jak mi bylo řečeno) za cca 5 min chodit o berlích paní, kterou to fyzioterapeutka nenaučila za týden, protože paní musela urgentně na  číst dále>

Moje „psycho“ kamarádka

Z cyklu: Lidé, které bych bez vysoké nepotkala.

Je psycholožka, klid…

Další díl budiž o mé spolubydlící z prvního ročníku.

povolání/obor studia: psycholožka, v době seznámení studentka předposledního ročníku, teď už titulovaná psycholožka

výčet vlastností: neustále usměvavá, vždy dobře naladěná, několikrát týdně celou kuchyni provonící nějakou delikatesou a hlavně za každé denní i noční hodiny naslouchající (vlastnost, kterou věčně vystresovaná, bezradná a na pokraji zhroucení medička fakt ocení)

Zvláštní ocenění:  číst dále>

Vševědoucí?

Při náhodném testu IQ, který jsme kdysi absolvovaly na psychlogii jí vyšlo 170 (dobře, mně 140, ale tak i kdybyste 40 ubrali a já se tedy zařadila tam, kam patřím, jí bude pořád zůstávat ten vysoký nadprůměr).

Vítejte u seriálu „lidé kolem mě“. Nepravidelně sem budou přibývat články o lidech z mého okolí, kteří dostatečně stimulovali moji spisovatelskou slinu.

Spolužačka A.

Pochází ze slovenských krajin, a všichni Slováci mi doufám prominou, ale za uplynulé čtyři semestry jsem nabyla dojmu, že každý na Slovensku  číst dále>

A České dráhy jedou

Nebo teda spíš ne…

Nastoupím a ve vagónu tma jak v pytli, ok zapnu si světlo, ale svítí to jak hřbitovní svíčka. Tak nic, moje zorničky se nad tou histologií budou muset trochu roztáhnout.
Čekám v Ostravě a během těch deseti minut jednoduše zahlásili zrušení dvou vlaků. Ano, pravda, opakovali to v pravidelných intervalech za tu dobu asi čtyřikrát, ale dva vlaky prostě z provozních důvodů zrušili. No, stane se.

Nastoupím do vlaku. Mám místenku a myslím si jaká pohoda. Jenže  číst dále>

Šprti

Už jsem zpátky, nějak jsem během toho stěhování a zařizování milionu dalších věcí ztratila chuť psát. Ale právě se vrátila. Dospělácké starosti jsou občas děsně otravné. A kdyby stěhování bylo jediné, co teď musím řešit, ale o tom snad někdy později.

Náš ročník a zkouška z histologie. Katastrofa. číst dále