Nevzali mě na medicínu – co teď?

Hlásili jste se na medicínu a nevyšlo to? Čtěte dál a možná mi za pár let poděkujete. Svoje děsně moudré rady rozdělím do několika kategorií, tak snad se každý najde.

Jsem po maturitě a nevzali mě na medicínu:

Tady bych si z toho nic moc nedělala, jo, mrzí to, ale v 19 člověku život začíná a možná dobře, že mu ho neutne medicína hned. Moje rada: nechodit na žádnou záchrannou školu, pokud opravdu chcete dělat pouze medicínu nebo jedině na nějakou, která bude mít aspoň část předmětů podobných s medicínou – zdravotní sestra, nutriční terapeut, fyzioterapie cokoliv spojeného se zdravotnictvím se vám pak později může hodit. Odolala bych nutkání jít KAMKOLIV a vynechala všechny humanitní obory stejně jako lákavě vypadající ekonomky apod. Proč? Jednoduchá odpověď – medicína je dost náročná škola a hodně lidí studium prodlužuje a za delší studium pak musíte platit (každý český občan má nárok na státem hrazené studium po standardní dobu studia prodlouženou o rok – u medicíny tedy zdarma 6+1 rok, u Bc. oborů je to většinou 3+1 atd.) Pokud chcete mermomocí něco studovat tak pak vybírejte obor, kde si jste jistí, že ho budete zvládat pak i s medicínou – druhá možnost je studovat obě školy naráz, ale abyste nemuseli jednu z nich platit, je třeba řádně ukončit studium titulem. Podle mě ale vůbec není k zahození tenhle rok „volna“ využít k tomu najít si práci (třeba ve zdravotnictví jako sanitář), našetřit nějaké peníze a ve volných chvílích se připravovat na přijímačky v klidu a pořádně.

Studuju jiný obor a nevzali mě:

Nevadí! Studujte dále, co studujete a za rok to zkuste znovu. Asi jedna z nejlepších variant, hlavně se na současnou školu nevykašlete a studujte dál, ono se vám to pak bude hodit i na té medicíně, titul před jménem vždycky vypadá líp (jo a tady se na to hraje dvojnásob).

Už jsem přijímačky zkoušel/a a zase mě nevzali;

Studujete? Pracujete? Pokračujte v tom dále a příští rok to zkuste znovu! Hlavně si neříkejte, že jste nějaký rok ztratili nebo nic podobného. Čas se ztrácí když člověk nedělá nic, ale pokud vyvíjíte úsilí, vždy se vám to vrátí. Mluvím z vlastní zkušenosti, když jsem odjížděla po maturitě do Kanady, ani mě nenapadlo myslet si, že se někdy dostanu na medicínu, no vůbec ne v situaci, kdy jsem 2 roky „ztratila“. Zpětně vidím, že jsem nic neztratila, ale naopak získala hromadu zkušeností a dovedností, které všechny do dnešního dne využívám a jsem za ně vděčná. Jo a taky jsem se vrátila s jasným rozhodnutím, že na tu medicínu jít chci a nejsem si tak úplně jistá, jestli bych k němu dospěla být celou dobu tady.

Závěrem: jestliže je medicína opravdu to jediné, po čem vaše srdce touží, běžte si za tím. Ale nejdříve koukněte třeba na nějaké medické účty hlavně z období ledna a pak června (zoufalství dosahuje vrcholu), platy lékařů v ČR a taky ještě jednou projděte ostatní obory, jestli vás náhodou neláká něco jiného mnohem víc a na medicínu se hlásíte ani nevíte proč. A když je medicína pořád jediná volba – běžte si zatím a nevzdávejte to! Nikdy! A taky si u toho můžete přečíst můj článek „Mám to zkusit?“

Proč jsme se rozhodli mít dítě během medicíny?

Neplánovaně budou dvě, ale teď o tom prvním, zcela a velmi dobře naplánovaném.

Není v tom žádná velká věda, ale po střední jsem byla skoro dva roky v Kanadě a tak jsem na medicínu nastoupila o ten čas později. Po druháku jsem skončila v meziročníku a otevřel se přede mnou prostor časový i psychický, kdy toho bylo trochu méně. Vždycky jsem si přála mít děti brzo, možná proto, že naši mě měli (tehdy až, dnes už) ve 30. Já jsem tak z legrace prohlašovala, že chci mít do 30 odrozeno a hotovo. Kdo by to byl řekl, jak se mi to dost možná vyplní…

S manželem jsme se po 6 letech vztahu rozhodli vzít, respektive on přišel s nabídkou sňatku asi o rok dříve než jsme s tím původně počítali. Nikdy jsme toho nelitovali, i když první rok manželství, kdy jsme se vídali jen o víkendech byl náročný, protože se nám stýskalo snad ještě víc než jindy. A taky sólo bydlení bylo docela obtížně zkousnutelné pro mě, mám ráda klid, ale samotu úplně ne.

Díky meziročníku jsem ale měla čas na učení i na práci, zjistili jsme, že budeme schopni ještě jeden krk uživit a jako zázrakem se nám podařilo sehnat nádherné bydlení za skvělé peníze pořád v blízkosti školy a tak nebylo moc na co čekat.

Měli jsme jeden pokus a on vyšel a my jsme do dnešního dne vděční. Vážně jo. Náročné to je psychicky, fyzicky i finančně, ale nikdy bych neměnila.

Mít děti během školy byl plán nebo spíš přání vlastně od samého začátku medicíny. V lékařské profesi na ty děti zvláště pro ženy prostě není vhodný čas nikdy. A nebo právě je kdykoliv? Možnosti jsou v zásadě tři (a ty postgraduální skvěle popsala v jednom z příspěvků @mamadoktorka): během školy, hned po ní nebo až po kmeni/celé atestaci. A nemyslím, že nějaká je lepší nebo horší, jsou to možnosti a každý si je musí vyhodnotit sám podle své situace. Mě dost láká představa, že někdy po třicítce budu moci nastoupit do práce naplno, doma budu mít školáky schopné aspoň nějak se o sebe postarat a po zbytek života se můžu profesně realizovat.

Tolik tedy z našich důvodů, třeba vám to někomu pomůže v rozhodování. Až udělá tu proklatou patologii tak vám možná sepíšu podrobněji, za jakých okolností si myslím, že je reálné dítě během medicíny (nebo jiné, podobně časově a psychicky náročné školy) mít.

Kdy je správný čas na dítě?

Dnes jen úvodem k tématu, kterému ještě určitě aspoň jeden článek věnuju. Nedávno znovuotevřela tohle věčné téma @czechnurse a rozvinula se tam zajímavá debata. Tak jsem se rozhodla sepsat svůj názor na věc trochu podrobněji.

Mít dítě je rozhodnutí, pro mnohé splněné přání, doslova na celý život. A taková rozhodnutí by neměla být uspěchaná, zároveň ani odkládaná na “později”, protože jak známo, zrovna tady to“později” může taky znamenat vůbec.

V zásadě jsou dva tábory lidí a já je svým způsobem chápu, ale jednoznačně patřím do toho, který chce (a má) děti spíše dříve. O tom proč jsme se rozhodli mít dítě i během studia medicíny v příštím článku, teď ale k tomu načasování obecněji ještě.

Nemyslím si, že je moudré vrhat se po hlavě do dětí bez toho, aniž by měl člověk plán, jak je uživí a taky (a to hlavně) jak je vychová. Ovšem stejně tak si nemyslím, že je nutné čekat až budu mít vlastní dům, auto aspoň za milion a finanční polštář na tři roky života bez nutnosti pracovat.

Jsem toho názoru, že lidé by měli mít děti když:

1) mají s kým a je to přání obou těch partnerů (protože čekám, že se o to dítě taky budou oba starat)

2) jsou duševně vyzrálí postarat se o sebe a tím pádem je šance, že zvládnou ještě dalšího jedince alespoň nějak obstojně korigovat

3) mají určitý plán a vyhlídky na to, jak potomky uživit, ale nemyslím si, že dítě musí nosit oblečky světových návrhářů a mít výbavu za čtvrt milionu (vlastně je podle mě těch prvních pár let dítěte na peníze dost jedno, začne to být důležitější ve chvíli, kdy mají jít do školky – ale i tady bych chtěla říct, ze státní školka za pár korun nemusí se nutně rovnat zlo a hrůzu rovnou) a hlavně tedy pak, když potom chodí do školy a k výdajům za jídlo a oblečení se přidávají i kroužky a jiné vzdělávací a vůbec bohulibé činnosti

Výhody? Sama na sobě pozoruju, jak je to fyzicky náročné, ale dá se to a můj zdravotní stav (díky Bohu) mi zatím dovoluje dělat téměř úplně všechno jako dřív a starat a vstávat v noci k dítěti (pravda, běhat mi nejde a částečně se podílet na stěhování taky nebyl dobrý nápad). Celkově první těhotenství jsem pomalu nevěděla, že jsem těhotná a i regenerace po porodu byla velmi rychlá (tak za 2 měsíce bych už ani nepoznala, že nějaké těhotenství a vaginální porod bylo). Oba máme na dítě energii a celkově z toho mám dobrý pocit.

No a pak je tu druhý tábor, který chce mít nejdříve finanční a třeba kariérní jistoty a pak teprve děti. Nevidím na tom nic špatného až na ten detail, že tahle situace minimálně pro vysokoškoláky nastane většinou až po 30. roce, vlastní dům a zmiňované auto ještě možná později, pak dobře rozjetá kariéra v práci a v 35. první dítě a to nejdříve. Když to teda ještě jde hladce a při těhotenství žena denně nenadává že nemůže chodit/dýchat/spát nebo rovnou neleží na rizikáči (začínám nadávat a to jsem těhotná podruhé za 18 měsíců a je mi 26)… a po narození dítěte bez mrknutí oka zvládá být zase v kondici z doby před těhotenstvím (a teď nelžete, ale kdo by nechtěl být) a probdělé noci jim nedělají žádný problém. Jistěže někomu to takto vyhovuje a pak je to skvělé, jen mě při vzpomínce na má pubertální léta trochu mrazí, že bych jako v 50 (čtete správně, v 50!) měla krotit puberťáka v rozpuku!? Já si sebe v 50 představuju opravdu jinde a děti ráda přivítám tak jako… na návštěvě.

Tak co? Jak to vidíte vy? Kdy jste měli děti nebo kdy měli rodiče vás? A myslíte, že to bylo správně (šlo-li to vůbec ovlivnit ale)? Víc o dětech a správném načasování ve vztahu ke zdravotnictví příště.

Mám to zkusit?

Váháte, jestli se do něčeho pustit nebo ne? Do studia medicíny? Tady je moje shrnutí, proč si myslím, že za určitých podmínek rozhodně ano!

Teď odbočím od medicíny, ale ať už vás v životě láká cokoliv vyzkoušet, zvažte pro a proti, ale pokud to jen trochu jde, běžte do toho a nebojte se!

Proč si myslím, že byste (nejen studium medicíny) měli zkusit? číst dále

Adrenalin všem

12.-18-10.2020
Distanční výuka pro matku na mateřské, epipen všem a termíny patologie v nedohlednu.

Rozhodla jsem se možná více pro sebe, než pro vás (přiznávám), psát taková týdenní shrnutí mého studia medicíny. Jsem teď nejaktivnější na instagramu, kde ale zdaleka nepíšu jenom o škole, tady bych se k tomu ráda vrátila.

Nouzový stav přinesl několik změn, pro matku na mateřské zdá se, vítaných. I když, já vám nevim. Distanční výuka všeho, číst dále