Jak to všechno zvládá?

Troufám si říct jednu věc – ať už jde o kohokoliv a ať dělá cokoliv, co se zdá být nad rámec běžného výkonu smrtelníka, hádám, že na to není sám nebo sama. Nebo teda že má kolem sebe podpůrný tým, aby činnost, za kterou je obdivován mohl vykonávat a rozvíjet.

Došlo mi to teď při čtení rozhovoru v knize Stříbrný vítr s profesorem Kouteckým, který tam řekl, že ho jeho žena celý život maximálně podporovala a on se tedy mohl věnovat jen své profesi a být v ní tak dobrý.

Opravdu myslím, že nejčastěji to je podporující partner (u single lidí pak rodina nebo přátelé), někdo ochotný pohlídat děti u nás rodičů (nebo někdo za to placený).

Uvedu příklad svojí situace. Aktuálně mám školu přerušenou, protože na kojení novorozence (teď už kojence) vlastním mlékem člověka nemám (mamka ještě bohužel v důchodu není). Než jsme měli děti dvě, v rozvolněném režimu jsem do školy chodila (díky covidu naštěstí převážně distančně). S dítětem. A přicházely mi desítky, možná stovky zpráv, že mě dotyčná obdivuje. A moje odpověď byla vždy stejná: nejsem na to sama a není co obdivovat. Kdybych byla tak se zblázním, to vím jistě.

Holky ze školy pomáhaly, jak se dalo. Posílaly materiály, vypracované otázky, všechny informace předávaly dál. 🤍Manžel tehdy končíval v práci v 16 hod (kde jsou ty časy!? 😭), vzal B1 na 1-2 hod ven a já sedala k učení. Před zkouškama si vzali dovolenou moje mamka, manžel, jezdily hlídat i švagrové a tchyně. Loňský školní rok už jsem si o konci pracovní doby ve čtyři mohla nechat zdát, ale zase byli blíž naši a pomáhali (rádi 🤍) oni. Podpůrný tým, vidíte?

Takže až zase příště uvidíte někoho speciálně tady na sítích, jak sdílí něco super nebo se u mateřské zvládá věnovat medicíně/podnikání/knihám/podcastům/cvičení/zdravé stravě/čemukoliv dalšímu… než se začnete cítit méněcenně… zjistěte si, jak to ve skutečnosti je a jaké zázemí daná osoba má.

Je fakt rozdíl denně vařit (vs. obědy v práci), utěšovat dítě (vs. hraje si samo), zaplatit hlídání/jesle, nechat dovézt nákup (vs. hlídat akce), mít paní na úklid a když… jste na to všechno sama a jednoduše ten luxus nemáte.

Ať už je to jakkoliv, řešení se dají najít vždy. Jen to občas déle trvá právě kvůli rozdílným vnějším podmínkám. O tom, že “všechno jde, když se chce” dnes tedy pomlčím, někdy to nejde a je to ok (a já si to musím připomínat dnes a denně).

Jak těžké je dostat se na medicínu?

Tímhle článkem bych chtěla začít retrospektivní sérii o studiu medicíny. Samozřejmě neobjektivně podané mojí optikou. Hezky v půlce se budu symbolicky ohlížet zpět.

K přijetí na medicínu potřebujete jen nervy z oceli a fyziku, chemii a biologii v malíčku. Takže pro mě osobně to těžké bylo dost. Fyziku jsem vůbec nechápala a byl to jediný předmět, ze kterého jsem kdy v životě dostala na vysvědčení za tři (mezi ostatními jedničkami se fakt vyjímala) a chemie byla ultimátní zlo a ještě si počtete, jak moc mě potrápila i během medicíny.

K samotným přijímačkám jsem se začala připravovat rok a půl po maturitě (maturovala jsem z biologie a jazyků, žádná fyzika ani chemie), překvapivě rychle si vzpomněla na roky drilu z gymplu a po 3 měsících intenzivní práce to nakonec těsně vyšlo. Dost možná byli ostatní uchazeči prostě jen méně odvážní tipovat správné odpovědi než já… u přijímaček totiž nezáleží jen na tom, kolik toho umíte, ale hlavně na tom o kolik VÍC než ostatní uchazeči toho umíte a jestli máte koule ty testy psát, přestože máte pocit, že nevíte nic.

Čísla přijatých v poměru k počtu uchazečů vypadají děsivě, ale ono to není tak horké vezmeme-li v potaz, že ten, kdo chce jít na medicínu se většinou hlásí aspoň na 2 až 3 fakulty… můžete tedy číslo uchazečů vydělit minimálně dvěma zcela s klidem. Nové číslo je sice jen psychická berlička, ale jak jsem psala na začátku, celé to je z velké části o tom, jak moc v klidu dokážete zůstat a následně i racionálně myslet. A pak taky nebát se podat odvolání, protože pokud nejste na posledním místě v pořadí, posouvá se to opravdu hodně.

Tady se ještě podělím o zkušenost z jedné pražské fakulty, asi po 30 minutách od rozdání přijímacích testů se začali zvedat první a svoje odpovědi odevzdávat. Já v tu chvíli zoufale koukala na příklady s nechutnými čísly, které se bez kalkulačky počítaly fakt blbě a na množství stránek, které jsem ještě měla projít a deptalo mě, že ostatní už to mají. Nebylo to absolutně v mých silách ani přečíst, natož spočítat a navrch bez zmiňované kalkulačky. Když papíry odevzdala většina přítomných a hluk utichl, řekla jsem si, že když už tam sedím a vážila jsem cestu do Prahy, zkusím spočítat co půjde. Papíry mi sebral dozor po vypršení časového limitu, polovina stránek pořád nedotčena. Cítila jsem se strašně, ale holt matematika nikdy nebyla mou silnou stránkou.

Jenže… Vzali mě. Byla jsem v první třicítce. Jenom díky tomu, že jsem to nevzdala a přestože to reálně nebylo možné stihnout, zkusila jsem, co šlo. Stejnou techniku jsem aplikovala u každého testu, kde byly možnosti a odpovědi jednoduše aspoň natipovala.

A co když vás nevezmou? Podrobně o tom píšu tady. Můj názor je uvolněný čas využít na maximum, ideálně intenzivní přípravou na přijímačky, jen myslete na to, že se opravdu nebudete učit nonstop – a tak se nabízí jiný zdravotnický obor (kde nabyté vědomosti na medicíně potom zužitkujete) nebo práce aspoň na částečný úvazek. Znám lidi, kteří stihli vystudovat před medicínou bakaláře a taky ty, kteří si zvládli vytvořit finanční základ pro následující roky bez větších příjmů. Volte to, k čemu vás srdce táhne ale myslete na odstudované roky a že pokud “záchrannou” školu nedokončíte, dost možná se potom nevyhnete poplatkům za delší studium (jinak vysokých škol můžete nově studovat nekonečně mnoho zdarma za předpokladu, že všechny úspěšně ukončíte získáním titulu).

Jak těžké je se na medicínu dostat? Za sebe říkám, že dost, ale rozhodně to možné je, i když třeba ne hned napoprvé nebo napodruhé. Pro více motivace s racionálním nádechem koukněte do článku Mám to zkusit?

Dítě na medicíně – praktické info

📕Jak na to koukali vyučující a vůbec okolí a jaké praktické dopady to mělo na účast ve výuce?

🤰🏼Břicho od určité chvíle neschováte. Prostý fakt. Nikdy mi nikdo z vyučujících během výuky neřekl nic vlastně. Nejpříjemnější mi byl přístup, kdy to vyučující nijak nekomentoval, neřešil. Párkrát se mi stalo, že se vyučující žena svěřila, že měla taky dítě během školy a to bylo skvělým povzbuzením – hotová doktorka a zvládla to. 
Pohledy na chodbách už byly výživnější, ale naučila jsem se skvělou reakci – číst dále

Nevzali mě na medicínu – co teď?

Hlásili jste se na medicínu a nevyšlo to? Čtěte dál a možná mi za pár let poděkujete. Svoje děsně moudré rady rozdělím do několika kategorií, tak snad se každý najde.

Jsem po maturitě a nevzali mě na medicínu:

Tady bych si z toho nic moc nedělala, jo, mrzí to, ale v 19 člověku život začíná a možná dobře, že mu ho neutne medicína hned. Moje rada: číst dále

Proč jsme se rozhodli mít dítě během medicíny?

Neplánovaně budou dvě, ale teď o tom prvním, zcela a velmi dobře naplánovaném.

Není v tom žádná velká věda, ale po střední jsem byla skoro dva roky v Kanadě a tak jsem na medicínu nastoupila o ten čas později. Po druháku jsem skončila v meziročníku a otevřel se přede mnou prostor časový i psychický, kdy toho bylo trochu méně. Vždycky jsem si přála mít děti brzo, možná proto, že naši mě měli (tehdy až, dnes už) ve 30. Já jsem tak z legrace prohlašovala, že chci mít do 30 odrozeno a hotovo. Kdo by to byl řekl, jak se mi to dost možná vyplní… číst dále